Maxim Havlíček ( *1974)

Maxim Havlíček je vizuální umělec, jehož výtvarný jazyk je zakotvený v kaligrafii a abstrakci. Formovala ho Praha zasažená tehdejším komunistickým režimem, stejně jako rozmanitost a možnosti, které se nabízely v Los Angeles. Velký vliv v raném věku pro něj představoval i jeho strýc Ivan Sedliský, akademický malíř vyškolený v klasické tradici výtvarného umění. Vzdělání získal na Škole grafického umění v Hellichově ulici pod vedením Jana Sehnala, kde dostal komplexní vhled do techniky kaligrafie, fotografie, ale i tisku. Kromě vizuálního umění se od útlého věku věnoval, spolu se svým bratrem, i hudbě.

Společně jsme si s Maximem povídali o jeho cestě k umění, inspiraci, nebo také o budoucím vlivu AI na uměleckou scénu.

Můžete nám i čtenářům popsat, jaká byla Vaše cesta k malbě? A co Vás na
tomto médiu baví nejvíce? 

Vystudoval jsem grafickou školu Hellichovku v Praze. Poté jsem cítil potřebu si od školy odpočinout, tak jsem odjel do Berlína, kde jsem squattoval v okolí Tacheles a stal se součástí živé, anarchistické umělecké scény (okolo 1995). Po nějaké době jsem se vrátil na chvíli do Prahy. Sbalil jsem si věci a odjel jsem do Ameriky. Jel jsem tam tehdy za kamarádem, se kterým jsem hrál v kapele. Od malička mě to táhlo pryč. Celkově moje umělecká cesta začala vlastně muzikou v 15 letech. S bráchou jsme měli kapelu (brácha u hudby zůstal), já hrál tehdy na kytaru. V Americe jsem se naučil hrát i na bicí a chvíli jsem se tam hudbou živil. Poté jsem se dostal oklikou zpátky k malbě. Full time jsem se začal věnovat malbě až kolem roku 2009/2010, v té době jsem se přestěhoval v USA i z východního pobřeží do L.A. a našel jsem si tam svůj první ateliér.

Vybavujete si nějaký zásadní okamžik, kdy jste si uvědomil, že se budete věnovat umění?

On to nebyl zlomový bod, bylo to období několika let. Do Ameriky jsem odjel s batohem a s nějakými 200 Kč (dodává Maxim se smíchem). Musel jsem si vybudovat vše od nuly, a to nějaký čas trvá. V té době jsem se musel starat o to, abych se nejdříve uživil. Obzvlášť, když přijedete někam, kde Vás nikdo nezná. Nejdříve jsem si tam založil velmi úspěšné grafické studio. Paralelně jsem tehdy tvořil a pracoval ve studiu. Bylo to těžké období, kdy jsem neměl čas na nic, ale když člověk něco chce, tak tomu musí i něco obětovat. Firma pokračovala pak dalších 20 let. Já jsem z ní posléze vystoupil a prodal svůj podíl. První sólová výstava mě pak přesvědčila, že se mohu naplno věnovat malbě. Nestalo se to ale přes noc. Bylo to období několika let, než se to prolomilo.

Říkal jste, že máte grafické vzdělání, propisuje se i do Vaší tvorby? Já bych Vaši tvorbu definovala jako čistou a lineární, bylo tomu tak vždycky?

Ty linie, o kterých jste mluvila, jsou vlastně kaligrafie – text, a to je čistá forma, i když to může vypadat jako chaos. Ten chaos vzniká, protože se jedná o vrstvenou kaligrafii. Zároveň používám i různé techniky, kdy vzniká v dílech textura, a ta těm obrazům dodává hloubku. Dříve jsem dělal i polofigurativní a figurativní věci, ale ta figura mě do jisté míry omezovala. Nechtěl jsem malovat to, co vidím. Chtěl jsem to popisovat. Základy kaligrafie jsem získal hlavně během studia na Hellichovce. Profesor Sehnal, který byl pak i ředitelem školy, to nějakým způsobem do mě zasadil. Všichni se tím tak nějak trápili, ale mně to přišlo vlastně celkem jednoduché. Písmo nese nějakou formu a obsah. Vznikají z toho slova a věty. Navíc máme spoustu druhů písma (arabštinu, egyptské, hebrejské, azbuku, latinku). Jedno slovo se dá napsat v různých jazycích/písmech a vždycky to vypadá jinak, ale obsah je stejný. A to mě fascinovalo.

Můžeme ve Vašich obrazech nebo na našem Panterovi, kterého jste pro Dušek Décor
zpracoval, vidět konkrétní texty?

Určitě na každém obraze je zašifrovaná zpráva a pak je na každém pozorovateli, aby ji rozluštil, nemusí to být bráno doslova. Kolikrát za mnou přijdou lidé, že vidí v mých obrazech tvary/člověka. Nevkládám to tam záměrně, ale nemohu jim tvrdit, že to není pravda – třeba to byl nějaký symbol v ten moment. Moje tvorba je v podstatě gestická a lineární. Je to víceméně abstrakce – ztvárnění něčeho, co se nedá figurativně popsat. Každý si svým vědomím vytváří svou realitu a tohle je realita, kterou vidím já. Všechno to písmo, co je na obrazech, jsou pak myšlenky, které mi prochází hlavou. Ze začátku jsem se snažil, aby písmo bylo čitelné, to mě ale omezovalo ve volnější gestikulaci – hlava totiž pracovala rychleji než ruka, tak jsem začal vytvářet svůj "těsnopis". Kolikrát se tam objevují i symboly, které nahrazují pasáže určitých myšlenek. Jsou to takové archivní záznamy okamžiku, kdy dílo vznikalo.

Máte nějakého umělce, se kterým se ztotožňujete/inspirujete? Já ve Vaší tvorbě
vnímám například vliv Cy Twombly.

Ano, Cy Twombly a také Antoni Tàpies. Objel jsem svět a měl jsem možnost se podívat na jejich díla. Antoni Tàpies byl katalánský malíř. V Barceloně je mu věnováno celé muzeum, kam jsem například jel. A samozřejmě Cy Twombly. Asi měsíc zpátky jsem byl v Mnichově kde proběhla úžasná výstava v Museum Brandhorst, jmenovala se Five Friends. V tuhle chvíli mě ale láká dozvědět se co nejvíc o tom člověku a co ho vedlo k jeho tvorbě. Třeba Twombly mě fascinuje již strašně dlouho a zajímalo mě, proč používal písmo. Tàpiese mě pak ovlivnil v ranější fázi. Pracoval jsem s materiály. Inklinovalo to k informelu – používal jsem hodně mramor (drcený mramor). Ten jsem tvaroval na plátno, přičemž až po uschnutí jsem na něj aplikoval malbu. To jsem našel ve tvorbě Tàpiese. Mimo jiné mě oslovil i jeho symbolismus. V symbolech je velká vyjadřovací moc. Symbol se nemusí překládat – kříže, kruhy jsou srozumitelné pro všechny. Je to jiný druh jazyka. Fascinuje mě i matematika. Čísla, která vlastně také fungují jako samostatný univerzální jazyk.

Kde čerpáte inspiraci pro své obrazy?

Hodně čtu, hlavně vědeckou literaturu. Zajímá mě i v kombinaci s filosofií. Věda je totiž něco, co je objektivní. Fyzikální zákony platí pro všechny. Zajímají mě například možnosti paralelních vesmírů. Tři roky zpátky jsem měl celou sérii obrazů “Parallel Universes” (2021–2022), kde jsem zkoumal, jak každým malým dílčím rozhodnutím tvarujeme naši cestu. Jak se díky těmto možnostem exponenciálně otevírá naše cesta do všech stran. Čas přestává být lineární, vše se děje ve stejnou chvíli a my přijímáme pouze jednu možnost. Obecně si myslím, že nic jako náhoda neexistuje. Musíme si být ale vědomi  neopakovatelnosti okamžiku a toho, že nic není věčné. Stejně tak i tvorba se musí neustále vyvíjet. Nechci usnout na vavřínech. Nejsem zastáncem toho, že najdu nějaký univerzální recept a budu ho dělat dalších 30 let. Pak by se z toho mohla stát práce a já si nejvíce vážím toho, že “nemám práci”.

Napadá mě otázka, zda máte strach, že s příchodem AI bude upadat umění a lidé si nebudou kupovat obrazy.

AI určitě přinese bezprecedentní změny, ale umění a věci, které se vytváří lidským vědomím a rukama, nám nikdo nevezme. Jsem přesvědčený, že naopak umění, hudba a veškerá lidská zkušenost, která je nějakým způsobem zaznamenaná, půjde nahoru. AI bude třeba za nás dělat design, architekturu, možná i učit. Je dobré to ale používat pouze jako nástroj. Sám se učím s AI komunikovat. Může to být velký přínos a usnadnění práce, ale musí tam být vždy lidský dohled. Lidé musí být proaktivní a vědět, jak s tím pracovat. Robot prostě nemá tu energii a není schopen nahradit umění, divadlo či tanec.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, chystáte nějakou výstavu, kde by čtenáři mohli
vidět Vaši tvorbu (kromě Dušek Décor)?

Mám teď před sebou velkou sólovou výstavu v Sydney v Austrálii v listopadu. Jinak v Česku děláme teď na podzim skupinovou výstavu Přirozený výběr s galerií Artefin (26. 9. 2025).

Jelikož teď budou Vaše obrazy k vidění i v showroomu Dušek Décor, prozradíte mi,
jak toto spojení vzniklo?

To je vlastně úplně jednoduché. Spojili jsme se na Instagramu a nějakou dobu jsme se jen sledovali. No a jednou jsem byl tady na Palmovce s dcerou v kavárně a dívám se, že naproti je Dušek Décor, který znám z Instagramu. Šli jsme se podívat dovnitř, a tak to nějak začalo. 

Co byste na závěr vzkázal mladým lidem/začínajícím umělcům, kteří mají potřebu
tvořit, ale bojí se, že pro ně na poli umění není místo?

Hlavní je se toho nebát. Ve společnosti je tlak na to, že člověk musí nějakým způsobem
vydělávat peníze, aby přežil. Proto musíte být ze začátku trošku skromní, ty peníze totiž
rozhodně hned v počátku nebudou. Ale nejdůležitější je se tomu věnovat na 100 % a
vytrvat. Pokud jsou ty peníze pro Vás důležitější, tak to můžete mít pouze jako hobby. Ale
jestli chcete, aby Vás publikum bralo vážně, tak to musíte brát vážně i Vy.

Obrazy Maxima Havlíčka můžete od 18. 9. 2025 vidět i v showroomu Dušek Décor.

Text: Barbara Kurzoková